„Zdvořilé dítě“ je pojem, který má pro různé lidi zcela odlišné významy. Stejně jako pojem „výchova“ mnozí chápou „vzdělaný“ subjektivně, různými způsoby.
Jejich vlastní děti jsou samozřejmě často zdvořilé a slušně vychované a cizí lidé jsou – s patřičnými projevy – hodnoceni jako „chyba přírody“ nebo výsledek „pedagogického zanedbání“.
Už jsme nejednou psali, že určité události je třeba velmi pečlivě a pečlivě vyhodnocovat a obecně je vhodné takový zvyk odstranit ve vlastním dospělém chování a nedávat svému dítěti destruktivní příklad jednání (a slov). A přesto je docela možné vychovat slušné dítě, říká psycholožka Andrej Kaškarov.
Téma je velmi hluboké, ale dotkneme se dvou nebo tří významných bodů.
Chcete-li vychovat zdvořilého syna nebo dceru, musíte pochopit, co je zdvořilost, takže si nejprve odpovězte na tuto otázku sami.
Delikatesa jako zvláštní petrohradská vlastnost je pro některé lidi charakteristická, ale nedá se říci, že by situace byla v každém domě a dvoře stejná.
Zdvořilost má také takovou sémantickou kvalitu jako zdvořilost. A jelikož se pojem zdvořilost (a další pojmy) liší (nehledě na to, že stejně staré děti studují v přibližně stejných vzdělávacích programech), liší se i vzdělávací proces a jeho výsledek.
Jsou lidé, kteří si pletou Boha a náboženství, a jsou tací, kteří vnímají formální znaky zdvořilosti (například zvyk omluvit se z jakéhokoli důvodu ještě předtím, než se partnera na něco zeptají), jako hlavní, zatímco ve skutečnosti mohou, kvůli k „vnější zdvořilosti“, způsobovat značné „neslušné“ utrpení jiným lidem, aniž by o tom věděli.
Aby bylo možné oddělit mouchy od řízků a vštípit dospělým vědomý koncept správné zdvořilosti, je zapotřebí speciální kulturní školení, které systematicky nikde neexistuje.
Dítě vidí chování dospělých, vnímá je jako příklad a získává nesprávnou a formální zkušenost s tzv. „slušným“ chováním; pak se v jeho dospělosti vše opakuje znovu.
Problém výuky zdvořilosti tedy přímo souvisí s problémy osobní a komunikační kultury a má stejné kritické rysy jako společnost jako celek.
Chcete-li tedy vychovat zdvořilé dítě, musíte být sami bezvadně zdvořilým člověkem jako každodenní příklad.
Na druhém místě z hlediska ovlivňujících faktorů je „kultivace“, tj. znalost těch zdrojů, včetně knih, které poskytují relevantní příklady v textu nebo v jiné vizuální formě – ve filmovém a divadelním umění. A pokud jsou knihy a jiné umění „odrazem reálného času“ (jinak si tato díla podle nakladatelů nikdo nekoupí), pak jsou děti vychovávány na zdrojích, které skutečně existují, a jsou zmateny, pokud chování rodičů nebo činy vrstevníků přesahují tyto naroubované chybné příklady.
Dalším významným faktorem je výchova dětí ve světle kultury řešení konfliktů na příkladu korektní a zdvořilé vědecké diskuse (tedy debaty akceptované mezi lidmi, kteří se k sobě chovají s respektem). Abyste však měli tyto znalosti, musíte mít alespoň podobnou zkušenost s komunikací v příslušných kruzích.
Bez těchto složek je výchova kultivovaného a zdvořilého člověka nemožná a to, co dnes máme, se podobá pouze paliativnímu, z formálních důvodů částečně odpovídající zdvořilé společnosti.
Vzhledem k uvažovaným podmínkám a realitě zde není nic překvapivého. Protože nestačí říct dítěti „buď zdvořilý“, „řekni „děkuji“ a „prosím“ a dokonce „mohu odejít od stolu?“, „sedněte si rovně a nepřerušujte dospělé“.
Zpočátku se tak dítě bude chovat ze strachu, že vás rozčílí nebo bude potrestáno. Ale jak stárnete, vaše chování se změní a budete stále více naštvaní. To vše je formální vzdělání.
A skutečná zdvořilost je založena na všímavosti k druhým lidem, včetně dětí, touze dozvědět se o nich a jejich zájmech více, spolupráci ve prospěch obecného dobra a pravdy, nikoli společenské soutěži o výhody. Řekněte mi, kolik příkladů skutečné zdvořilosti dnes vidíte?
