Eva po mastektomii a rekonstrukci prsu směle chodí i na nudapláž

„Kdo chce, může se podívat zblízka,“ říká spisovatelka Eva Bacigalová. Amazonka, které se rakovinu prsu podařilo před deseti lety přežít a dnes pomáhá jiným ženám.

Nejtěžší byl okamžik, kdy mi lékař oznámil, že mám rakovinu prsu a že bude muset při chirurgickém zákroku odstranit celý prs. Nejen samotný nález. Že můj stav je již tak pokročilý, že „úspornější“ řešení nepřichází v úvahu. A to jsem deset minut předtím seděla v čekárně a myslela jsem si, že půjde snad jen o nějakou malichernou a bezproblémovou bulku v prsu a lékař mi řekne, abych se zbytečně neznepokojovala. Po rozhovoru s ním jsem najednou byla těžce nemocná a můj život byl v ohrožení. Musím však říci, že když jsem šok zpracovala a pochopila, co se děje, chtěla jsem, aby byl „problém“ co nejdříve odstraněn. Operaci jsem měla naplánovanou za dva týdny, ai ty byly pro mě nesnesitelné. Samozřejmě jsem se dlouho po ní nedokázala na sebe podívat. Ženské tělo zdevastované chirurgickým zákrokem (a později chemoterapií a ztrátou vlasů) jako by ani nebylo moje. Pomohlo mi, když mi chirurg drsně, ale pro mě srozumitelně vysvětlil, že mám vlastně štěstí, protože prs se odstranit dá ai žít bez něj se dá. Mnohá ​​onkologická onemocnění se primárně objeví na orgánech, které často nelze jednoduše „odříznout“.

Jak se čeká na léčbu

U mě to šlo rychle, lékař mi bez diskuse dal termín na operaci za dva týdny, což především znamená, že bylo zapotřebí nález odstranit co nejdříve. Někdy je postup opačný, nejprve absolvujete chemoléčbu a poté jedete na operaci. Stejně běžné je, že se nejprve operuje a léčba následuje až poté. Chirurgové se snaží dělat prs zachovávající operace, tedy vybrat jen nádor. Když je však nález velký a agresivní, musí zvolit mastektomii – kompletní odstranění prsu. Je to devastační zákrok, ale život zachraňující. Už při prvním rozhovoru mi chirurg řekl, že po přeléčení se dá provést rekonstrukce a plastičtí chirurgové umí nový prs vymodelovat.

chirurgie, operace Je to devastační zákrok, ale život zachraňující.

V tedy to byla pro mě velmi vzdálená budoucnost, nakonec, nebyla jsem si jistá, jestli to vůbec přežiji. Pomáhalo mi to však nabrat sílu ke spolupráci s lékaři ak zvládnutí léčby. Věděla jsem, že pokud všechno dobře dopadne, můžu se dostat až do stavu, kdy mým problémem bude „jen“ plastická rekonstrukční operace. Na takový zákrok můžete jít jen se souhlasem ošetřujícího onkologa, nejdříve do dvou let od prvotní diagnostiky. Jsem ráda, že o této možnosti ví a využívá ji stále více žen.

Není to jednorázová záležitost

Existuje několik způsobů rekonstrukce prsu. V principu dva – expandérem nebo hned implantátem a vlastní tkání. Já jsem absolvovala rekonstrukci expanderem. Jelikož mi prs odstranili úplně, kůži na hrudi bylo třeba nejprve roztáhnout. Při první operaci mi chirurg vložil pod kůži expander. Je to implantát, který je asi do jedné třetiny naplněn fyziologickým roztokem. Když se rána zahojí, postupně se doplňuje dalším obsahem přes hadičku voperovanou do podpaží. Několik měsíců jsem chodila na „dofukování“ az ambulance jsem odcházela vždy s větším prsem. Pokud přijdete o jeden prs a podstoupíte rekonstrukční operaci, rozdíl mezi zachovaným prsem a vymodelovaným je objektivně viditelný. Jakkoli to zní cynicky, krásnější je obvykle ten „nový“.

Můžete však podstoupit i remodelaci zachovaného (zdravého) prsu. Celá postupná rekonstrukce tak může ostatně trvat i dva roky a čeká vás několik operačních zákroků. Nelituji toho, právě naopak. Jsem velmi spokojena. Ženy podstupují rekonstrukce především pro zlepšení sebevědomí, pro návrat k tomu, co bylo před nemocí, ke zdraví a spokojenému životu. Já jsem se například vrátila k naturismu. Mám za sebou sérii zákroků, které jsou vidět, ale vůbec mi nevadí, když se někdo chce podívat zblízka, jak se tyto věci dělají a jak může vypadat výsledek.

Ženy, myslete víc na sebe

I já jsem se na začátku ptala sama sebe, proč se to stalo právě mně. Je to logická otázka a patří k fázi smiřování s tím, že onkologické onemocnění bude již navždy součástí mého života. I když mám na papíře, že jsem v naprosté remisi. Spolu se spolupoutničkami z občanského sdružení Amazonky jsme při podobných rozhovorech často dospěli k závěru, že nemoc nám chtěla něco říct, především to, co neděláme dobře, co přehlížíme, co trpíme, neboť se to prý tak má. Učí nás sebelásce, zdravému egoismu, schopnosti dokázat říci NE a nezabývat se tím, co si kdo o tom myslí. Moje zkušenost říká, že celé generace především žen byly vychovávány k tomu, že jsou na světě proto, aby všem vyhověly, aby byly milé, poslušné a aby rozdávaly radost a na nic si nestěžovaly. Mají se starat o jiné ao jejich blaho, to je jejich úkol. Ne o sebe, to se přece nepatří, to je sobectví. Tento model chování vede do slepé uličky, k chronickému stresu a nakonec se zákonitě projeví psychosomatickým onemocněním. Například onkologickým.

Sama jsem si z mé zkušenosti vzala do dalšího života poznání, že za to, jak vypadá můj život, nesu zodpovědnost pouze já sama a chci, aby byl co nejlepší. A to, jaký opravdu bude, je také jen na mně. Někteří lidé to sice zpracovali tak, že jsem jakási drzá a příliš asertivní, ale dnes vím, že to už je jen jejich problém. Nejsem zodpovědná za emoce jiných lidí. Pouze za své. Je mnoho žen, které rekonstrukci prsu po rakovině nepodstoupí, ale to je v pořádku. Buď se odkazují na svůj vyšší věk a na to, že už takovou parádu nepotřebují, jsou šťastné, že přežili rakovinu. Je fajn, když chybějící prs nepřekáží jejich partnerům, bohužel není to vždy pravidlo. Někdy však chybějící prs způsobuje objektivní zdravotní problémy. Pokud má žena zachovaný prs velký a těžký a například nenosívá epitézu (náhrada prsu), může se jí křivit páteř, způsobuje to bolesti hlavy a sérii dalších komplikací. Ženy, které znám a podstoupily rekonstrukci, jsou opravdu sebevědomější, spokojenější a cítí se opět žensky.