Strabismus představuje nesoulad vizuálních os dvou očí. Říká se tomu také šilhat. Je to jeden z nejčastějších očních problémů u dětí. Přibližně 4 % dětí do 6 let má nějakou formu šilhání.
Strabismus je problém, který v závislosti na stupni může vést ke snížení zrakové ostrosti. Včasná diagnostika i adekvátní léčba mají velký význam v prevenci trvalých následků na zrakovém aparátu.
U 30–50 % všech dětí se šilháním se vyvine stav tzv amblyopie. Amblyopie, také známá líné oko, je charakterizována poruchou zrakové ostrosti, obvykle pouze na jednom oku, ale mohou být postiženy obě oči. Poruchy zraku jsou způsobeny neschopností mozku vnímat obraz z obou očí.
Obnovení správného zarovnání zrakových os musí nastat v rané fázi vývoje zrakového systému. Tímto způsobem se zvyšuje možnost, že se u dětí vyvine normální binokulární vidění.
Ortoforie představuje ideální vyrovnání zrakových os. Okulomotorický aparát je v úplné rovnováze a oči jsou plně koordinované a vyrovnané ve všech pozicích pohledu a na všechny vzdálenosti. Ortoforie je velmi vzácná, protože větší procento lidí má minimální skryté odchylky ve zrakových osách – heteroforii.
Heteroforie je latentní stav, který je charakterizován tendencí k odchylce osy. Tato latentní odchylka je obvykle kompenzována fúzními mechanismy, které zajišťují optimální binokulární vidění a zabraňují diplopii – dvojitému vidění. Oko se viditelně odchyluje pouze za určitých podmínek, jako je únava, nemoc nebo stres, nebo během specifických oftalmologických vyšetření, která narušují udržování těchto mechanismů, jako je zakrytí jednoho oka.
Pokud je heteroforie příliš velká, může vést ke vzniku příznaků, jako je přechodná diplopie, bolest hlavy nebo astenopie – únava očí. Ve většině případů je však asymptomatická.
Heterotropie, na druhé straně představuje nesouosost očí, kterou nelze kompenzovat. Tento stav nastane, když fúzní mechanismus není schopen řídit výchylku. Změny mohou být jednostranné nebo střídavě mezi oběma očima, v závislosti na pacientovi.
Ve střídavé tropii se obě oči pohybují stejnou frekvencí. Protože se každé oko používá přerušovaně, vidění se obvykle vyvíjí normálně. Jednostranná tropie vede k závažnějším důsledkům pro vidění, protože na konstrukci obrazu se podílí pouze jedno oko. Nevychýlené oko se stává dominantním, což způsobuje, že druhé oko ztrácí zrak nebo tupozrakost.
Heterotropie může být dvou typů – intermitentní esotropie a exotropie. Intermitentní esotropie je charakterizována odchylkou očních bulv dovnitř směrem k nosu, a intermitentní exotropie – s odchylkou očních bulv směrem ven.
Za přítomnosti odchylky od normy v očích je důležité určit typ šilhání. To je nápomocné při stanovení správné diagnózy, ze které lze následně určit prognózu a vhodnou léčbu onemocnění.
Předpony eso-, exo-, hyper- a hypo- se přidávají k výrazům phoria a tropia, aby popsaly typ strabismu a směr zkreslení, resp. Ezoforie a esotropie jsou vnitřní odchylky nebo konvergentní odchylky očí známé jako zkřížené oči. Exoforie a exotropie jsou divergentní nebo navenek vypadající odchylky oka. Hyperdeviace a hypodeviace popisují odchylky oka nahoru nebo dolů. V případech jednostranného šilhání je často součástí popisu posunu směr deviujícího oka, například levá nebo pravá esotropie.
Včasná diagnostika strabismu má velký význam pro léčbu poruchy. U některých dětí je možné se chirurgickému zákroku vyhnout. K tomu může dojít pouze v případě, že zkreslení není příliš velké a pokud se pacientům daří dodržovat doporučení svého ošetřujícího lékaře.
Při přítomnosti strabismu je důležité zhodnotit vidění obou očí. Pokles zraku byť jen na jednom oku vyžaduje důkladnější vyšetření šilhání a také kontrolu dalších očních změn, které mohou být zpočátku obtížněji rozpoznatelné. Odchylky byť jen o několik stupňů, které jsou příliš malé na to, aby byly patrné při hrubém vyšetření pacienta, mohou vést k amblyopii a významné ztrátě zraku.
Reference:
Nelson Textbook of Pediatrics, 21st Edition, Robert M. Kliegman, MD, Joseph W. ST Geme III, MD, Nathan J. Blum, MD, Samir S. Shah, MD, MSCE, Robert C. Tasker, MBBS, MD, Karen M. Wilson, MD, MPH, Richard E. Behrman, MD
